Možná už jste o ní slyšeli. Tahle dáma má totiž za sebou příprav, že by jí i top modelky čas strávený u „zrcadla“ mohly závidět. Pravda, doposud šlo jen o ojedinělé výstupy v Obecním domě či Kongresovém centru, ten první dokonce už v červnu 2006, avšak předpokládám, že to byly spíše rockové koncerty než divadlo. Od té doby se stihl zúžit autorský tým, prostřídat řádka jmen mezi účinkujícími zpěváky i muzikanty a až nyní tedy startuje ANTIGONA naplno v Divadle v Dlouhé, pod záštitou pražského primátora, a vezmeme-li v potaz, že autor a hudebník Milan Steigerwald je zároveň i pořadatelem, jde o krok nejen velmi odvážný, ale určitě také riskantní.

Antická dramata mají své zákonitosti a rozhodně nepatří mezi masovky pro vděčného diváka televizních seriálů, to je dávno známá věc. Ani příběh odbojné dcery thébského krále Oidipa a jeho ženy Iokasty není výjimkou, takže smrt je tu na denním pořádku a jednotlivé mezilidské vztahy jsou zamotané, až z toho jde hlava kolem.

Čím se ANTIGONA liší od běžné muzikálové (vím, autoři slovo muzikál neradi slyší) produkce? Pokud byste snad chtěli srovnávat s (h)různými spektákly pánů Davida či Ledeckého jste pochopitelně na úplně špatné adrese. Blíž už jsou Pavlíčkovy kusy pro Ta-Fantastiku, ale ani tudy cesta nevede, neboť toto drama čerpá z úplně jiných hudebních sfér. Tak předně spojuje živelné (až hard coreové) kytary a výtečnou rytmiku (otec a syn Scheuflerovi) v jeden fungující celek s world music (hlavně tedy didgeridoo vládne) a postupy vážné hudby. Jako hlavní propojku tu máme všudypřítomný fenomenální klavír mistra Steigerwalda a pochopitelně zajímavé hlasy. Všichni muzikanti jsou navíc součástí scény, pokud hrají, jsou i vidět, paří a s představením sounáleží (basový guru Scheufler si svým nástrojem dokonce střihne popravu). Skvělá symbióza se zpěváky tak vytváří dojem jednoho velkého happeningu, což představení moc a moc prospívá.

Scéna je jednoduchá. Krom hudebníků s nástroji pár závěsů pro občasné promítání, něco lan a houpaček spouštěných shora, trůn - vystačíme si s málem. Všechno ale funguje jak má, děj se plynuje posouvá, bez ohledu na nepřítomnost přestavby jeviště. Určitě zaujmou výstupy s otevřeným ohněm, povedená žonglérská vsuvka s fakulemi nebo tanec v plamenných sukních - ohniváci mají dostatek prostoru, jsou mrštní, spíše než herci se zdají být přirozenou součástí jeviště, předělem a vítaným zpestřením.

Pojďme k rolím. I z obsazení je vidět, že tvůrci jdou proti nastaveným muzikálovým pravidlům, a tak jsou všichni účinkující víc zpěváci než herci/tanečníci. Naštěstí se však k podobnému tématu zaťaté hraní hodí. V hlavní roli tu máme Žántí (ze skupiny MATAHARI), dračici na pohled, jako její poddajnější sestru ex-superstar Báru Zemanovou. Typově i pěvecky dva kontrasty, které se dobře doplňují, navíc když lze slyšet, jak velký pokrok ve zpěvu udělala Bára od své rozpačité debutové nahrávky. Snad se dívky neurazí, když ale prohlásím, že největší hvězdou představení je Viktor Dyk coby tyranský král Kreon. Většinu svých výstupů prochrčí, je naprosto suverénní i ve výškách, návdavkem hraje moc roztomile šílené škubání hlavou a jeho závěrečný záchvat nemá chybu. Naopak, asi nejslabším článkem mi přišel Haimon, tedy Lukáš Písařík. Ne snad že by zpíval špatně, to určitě ne, jen jeho jevištní neherectví už zkrátka přelezlo přes povolenou míru tuhosti. Docela by mě zajímalo, jak si ve stejné roli vede Jan Toužimský (ARAKAIN), aktuálně ve stavu nemocných. Jedinou zástupkyní operního světa je Lívia Vénosová jakožto Moira, Bohyně osudu a ani k ní, ani k Pavle Forest (Eurydika) nemá snad cenu nic dodávat - skvělé zpěvačky, radost poslouchat. Takže zbývá ještě basující Hádés Petr Opava a rockově příjemný Ian Kodet, plus odpovídající výkony v menších úlohách a máme to po kupě.

Čekáte-li nějakou kritiku, dočkáte se. Bezesporu je to především otázka financí, ale jediným - bohužel však dosti zásadním - nešvarem, který velké ambice ANTIGONY sráží o stupínek níž, je výsledný zvuk. Určitě není jednoduché v tak malém prostoru nazvučit tolik nástrojů a hlasů, ale na to divák a posluchač nemůže hledět. Dala by se prominout občasná vazba, když aktéři zrovna pobíhají kudy tudy po jevišti či mezi diváky, ovšem rozhodně ne pozdní přidávání zpěvů, celková přeřvanost a nečitelná koule ve chvílích, kdy se celá kapela pustí do rychlejšího tempa. Kreslící bedny ani starší mikroporty prostě na dojmu nepřidají a časté praskání v nich prostě ruší. Vím, tak to často „na živo“ chodí, ale přece jen... velká škoda a zbytečná vada na kráse.

Závěr je jednoduchý. Zajímavost, svěžest a ambice ANTIGONY být protipólem všemu se zpěvy kolem jsou neoddiskutovatelné. K patřičnému vybroušení k dokonalosti bude stačit pár repríz, ale hlavně by to chtělo lepší a čistší zvuk. Budu moc držet palce, aby se tak stalo a „rocková opera“ se napevno zahnízdila nejen na prknech Divadla v Dlouhé.

Foto ze stránek www.antigona-rockopera.com